get lost.

Osamělá.
Přesně tak se cítila.
Kráčela tichou a pustou ulicí, sama. přemýšlela o svém životě a nějak nevěděla co dál.
Její vyhublé nohy šly pořád dál, pravá, levá, pravá, levá, pravá, levá..
Šla zase tu stejnou cestu, kterou chodila každé úterý.
Na této procházce vždy hledala samu sebe.
Nevěděla, co dělat.
Cítila se hrozně sama a bylo to den ode dne horší.
Připadalo jí, jako kdyby neměla nikoho, ke komu by mohla být upřímná, komu se svěřit, koho obejmout když byla smutná..
Nikoho.
Sedla si na kraj silnice.
Natáhla před sebe špičky nohou a sledovala své zablácené tenisky.
 Měla je ze všech nejradši, připomínaly jí..
No co vlastně?
Proč je měla tak ráda?
Jen tak tam seděla a přemýšlela nad vším a nad ničím.
Střídavě pozorovala krajinu okolo ní a její milované tenisky.
 Užívala si ticha, které bylo okolo ní.
Byla už tma.
Měsíc svítil na nebi a vydával takové zvláštně příjemné světlo.
Ochladilo se.
Byla zima a to pořádná.
Ale ona tam pořád seděla.
Vůbec se nehýbala.
Kdyby kolem někdo ní prošel, možná by si dokonce myslel, že usnula v sedě.
Připadala si jako blázen.
Už nechtěla být sama.
Už nemohla.

26.05.2012