Budím se těsně před zazvoněním budíku. Dnes je pátek 13., a i když nejsem nijak pověrčivá, jako ideální den k příjmacím zkouškám se mi to úplně nezdá. Včera mě propustili z nemocnice, takže mě nemohla zachránit ani příprava na poslední chvíli. Sama sebe uklidňuji slovy kamaráda mého otce, který mi asi před měsícem říkal, že "první kolo na DAMU neudělá jenom idiot". V tu chvíli ještě ani netuším, že se buď ukrutně mýlil, anebo jsem tímhle "idiotem" právě já.
Vystrčím nohy z postele a už cítím, že dnes bude právě jeden z těch zimních pochmurných dní. Je mi hrozná zima. Běžím do kuchyně ohřát vodu na kafe a mezitím si dávám rychlou sprchu. Svojí rádoby "rychlou" sprchou jsem vzbudila mámu, takže už mi na nočním stolku leží čerstvá káva, nakrájené ovoce a jogurt. Už jenom slyším, jak mi říká, ať se pořádně najím a sama se vrací do postele.
Horkotěžko do sebe nacpu aspoň něco z toho, co mi na stole leží a jdu se obléknout. Každodenní dilema, že nemám co na sebe je ještě větší než obvykle, protože to, jaký na sebe dnes zanechám dojem, může být rozhodující. Nakonec si stejně vezmu obyčejnou košili, černé uplé kalhoty a svetr. Jenom rychle se nalíčím, popadnu tašku (jejíž obsah je naštěstí den co den stejný a tudíž nemusím po pokoji hledat další zbytečnosti, kvůli kterým bych zase nestíhala) a vyběhnu na autobus.
Dnes není hezky. Je zima, námraza a tak nějak divně šedo. Počasí se oproti včerejšímu obrátilo o 180° a stejně tak i moje nálada. Ještě včera jsem neměla sebemenší obavy, ale teď dopadla nervozita i na mě.
Jsem na místě, akorát včas. Většina míst je už zabraná a tak si musímsednout do první řady. Nemám tohle místo ráda už jenom z toho důvodu, že sedím přímo před vedoucím katedry, který na mě bude koukat celé ty dvě dlouhé hodiny. Vchází děkanka katedry produkce a zavírá za sebou dveře. Spolu s vedoucím katedry k nám mají krátkou motivačnínřeč a rozdávají nám desetistránkové zadání. Listuji si v něm, stránku po stránce a uvědomuji si, že jsem se na tohle vůbec nepřipravila. Čekala jsem naprosto jiný typ testu, jiné druhy cvičení. Jsem z toho tak zoufalá, že se mi do očí skoro hrnou slzy. Letmo se rozhlédnu kolems ebe a vidím celou třídu, jak horlivě píše. Kluk sedící vedle mě mi pošeptá, že se nemám čeho bát, že to určitě zvládnu. Zhluboka se nadechuji.
No co. Alespoň jsem to zkusila.
(Slohová práce do školy, inspirována sloupkem 'jeden den v životě' z časopisu Reflex)
Vystrčím nohy z postele a už cítím, že dnes bude právě jeden z těch zimních pochmurných dní. Je mi hrozná zima. Běžím do kuchyně ohřát vodu na kafe a mezitím si dávám rychlou sprchu. Svojí rádoby "rychlou" sprchou jsem vzbudila mámu, takže už mi na nočním stolku leží čerstvá káva, nakrájené ovoce a jogurt. Už jenom slyším, jak mi říká, ať se pořádně najím a sama se vrací do postele.
Horkotěžko do sebe nacpu aspoň něco z toho, co mi na stole leží a jdu se obléknout. Každodenní dilema, že nemám co na sebe je ještě větší než obvykle, protože to, jaký na sebe dnes zanechám dojem, může být rozhodující. Nakonec si stejně vezmu obyčejnou košili, černé uplé kalhoty a svetr. Jenom rychle se nalíčím, popadnu tašku (jejíž obsah je naštěstí den co den stejný a tudíž nemusím po pokoji hledat další zbytečnosti, kvůli kterým bych zase nestíhala) a vyběhnu na autobus.
Dnes není hezky. Je zima, námraza a tak nějak divně šedo. Počasí se oproti včerejšímu obrátilo o 180° a stejně tak i moje nálada. Ještě včera jsem neměla sebemenší obavy, ale teď dopadla nervozita i na mě.
Jsem na místě, akorát včas. Většina míst je už zabraná a tak si musímsednout do první řady. Nemám tohle místo ráda už jenom z toho důvodu, že sedím přímo před vedoucím katedry, který na mě bude koukat celé ty dvě dlouhé hodiny. Vchází děkanka katedry produkce a zavírá za sebou dveře. Spolu s vedoucím katedry k nám mají krátkou motivačnínřeč a rozdávají nám desetistránkové zadání. Listuji si v něm, stránku po stránce a uvědomuji si, že jsem se na tohle vůbec nepřipravila. Čekala jsem naprosto jiný typ testu, jiné druhy cvičení. Jsem z toho tak zoufalá, že se mi do očí skoro hrnou slzy. Letmo se rozhlédnu kolems ebe a vidím celou třídu, jak horlivě píše. Kluk sedící vedle mě mi pošeptá, že se nemám čeho bát, že to určitě zvládnu. Zhluboka se nadechuji.
No co. Alespoň jsem to zkusila.
(Slohová práce do školy, inspirována sloupkem 'jeden den v životě' z časopisu Reflex)
Žádné komentáře:
Okomentovat